Myšlenka tábořiště

K přečtení pro všechny, kteří uvažují o tom, že v Jindřichovicích stráví kus léta

S pražským 108. oddílem jsme vždy jezdívali tábořit „na holou louku“. Vše jsme si každý rok budovali sami, převážně z materiálu obstaraného na místě – ať již to byla kuchyň (včetně nezbytných kamen), jídelna (včetně stolů a lavic), tee-pee nebo latríny . Nevadilo nám to. Tábory jsme mívali dlouhé, až čtyři týdny, a stavbu, jakož i bourání tábora jsme vnímali jako přirozenou součást táborového života, do níž se zapojoval každý účastník. A jistě se při tom i mnohému naučil.

Když jsme roku 2007 získali od města Blatné do správy malebné tábořiště v jihočeských Jindřichovicích, byl to pro nás luxus. Najednou jsme měli louku, kam jsme mohli každé léto jezdit, a nemuseli jsme zde budovat všechno od znova. Stála zde kuchyň i s kamny, na něž jen stačilo položit pláty, jídelna i se stoly, které jen stačilo vydrhnout, kadibudky, pro něž stačilo vykopat jámy, studna, kam stačilo namontovat pumpu. Tábory jsme, snad vlivem zrychlující se doby, od té doby začali zkracovat – místo čtyř týdnů jsme jezdili již jen na tři, stále ovšem pro nás bylo samozřejmostí, že prvních několik dní se, všichni společně, členové i vedoucí, věnujeme stavbě tábora. Vždy bylo co na práci, ať již složité skládání a opravování prastarých podsad, stavění krovů, kácení soušek na tee-pee, kopání nových jam pro latríny či různé udržovací zlepšovací práce, které tábořiště každý rok potřebovalo. Naši členové, od těch nejmenších až po ty největší, na to byli zvyklí, my, vedoucí, taky, a koneckonců bychom se neradi o tuto velmi přínosnou část tábora ochudili.

Různá očekávání

Jelikož jsme však s oddílem (a později i s jinými oddíly z našeho střediska) Jindřichovice obsadili vždy pouze na první část července, začali jsme je, ať již proto, že nám bylo líto je nechat ležet ladem, nebo proto, že jsme potřebovali získat prostředky na jejich další rozvoj, půjčovat za drobný poplatek i jiným oddílům – skautským i neskautským.

U nich jsme však s naši představou skautského tábořiště často naráželi. Totiž – zatímco pro naše oddíly, zvyklé jezdit na holou louku, bylo běžné, že minimálně několik prvních dní se stráví stavbou tábora, během níž logicky vyvstane spousta problémů (ať již to, že není dostatek kadibudek, nebo to, že je třeba přestavět nepasující stan), táborníci odjinud měli naopak představu, že si půjčují hotové tábořiště, na něž stačí jen přijet a nejlépe hned následující den se začít věnovat hrám a jinému táborovému programu. Problémy, vyvstanuvší ať již při stavbě, nebo často až v průběhu tábora, které my jsme vnímali spíše jako výzvy, s nimiž je třeba se poprat a na nichž je možno se mnohému naučit, nájemníci odjinud často nelibě nesli. A tak nám zoufale telefonovali, že jim při bouřce protekly špatně vypnuté stany, že se z kamen příliš kouří nebo že se ve studni po mohutných bouřkách zakalila voda. A nebo si při předávání tábora stěžovali, že v jídelně bylo málo stolů, stany k sobě nepasovaly, nebo že se na latríny nedá ani podívat, natož si do nich sednout.

Ano, samozřejmě. Do stanů by nemělo téct, z kamen by se nemělo kouřit, voda by měla být bez problémů pitná a latríny by měly být vyvoněné, opatřené snadno utíratelnými záchodovými prkénky. Na ideálním tábořišti. Jenže naše tábořiště ideální není. Některé stany nepasují, kamna občas čadí, voda ve studni se může při velkých deštích zakalit a je nutno ji vozit odjinud a latríny jsou podle některých nevábné. Víme o tom, a přesto sem stále rádi jezdíme.

Co čekat?

Tento text píši, aby o tom věděli i táborníci, kteří uvažují o tom, že v Jindřichovicích stráví část léta. Aby počítali s tím, že řešení problémů se stavbami či vybavením se může stát podstatnou součástí jejich táborového života, a rozmysleli si, zdali na to mají – a případně se pak rozhodli jet jinam. Někam, kde je ubytují v již postavených podsadách, voda jim poteče z kohoutku a na záchod se bude chodit do krásných kadibudek se srdíčkem.

Jindřichovice takové nejsou. Jsou stále určeny spíše těm oddílům, které jsou schopny a ochotny k zajištění vlastního pohodlí (nebo alespoň přežití) v průběhu tábora zapracovat. A které nad rámec toho třeba i věnují kus svého času různým vylepšovacím prácem ve prospěch budoucích táborníků, neboť je to právě práce odvedená jednotlivými tábory, která tábořiště posouvá nejvíce dopředu (v roce 2015 takhle např. skauti z Hradce Králové vybudovali celý nový interiér jídelny).

Myslíme si totiž, že právě takový tábor, kde se děti musí postarat samy o sebe, a kde se nad rámec toho mohou vyřádit při různých táborových pracech, a to aniž by musely mít strach, že jim někdo vynadá za to, že zasáhly do nějaké pečlivě budované koncepce, nebo že něco zkazily, nejlépe naplňuje prvky skautské metody:

• pobyt v přírodě,
• učení se aktivní činností,
• osobní rozvoj,

a, je-li vše dobře zorganizováno, i:

• podpora dospělých,
• družinový systém.

Tomuto pojetí skautské činnosti přizpůsobujeme i koncepci našeho tábořiště. Vnímáte-li to obdobně, věříme, že se Vám u nás bude líbit.

Se stiskem levice,
skauti z 67. střediska „Prosek“ Praha