Hory: výhled do budoucna

Mívám ve zvyku psát po větších akcích, jichž se zúčastním, nebo které mám dokonce na starost, taková bilanční ohlédnutí – co se odehrálo, co se podařilo a co ne, jaké jsou pozitivní a negativní dojmy, a tak. Tentokrát mi dovolte pojmout toto ohlédnutí netradičně nikoli pohledem zpět, ale čistě pohledem do budoucna.

Jak již říkal Muff na naší týmové schůzce, jež se uskutečnila po Horách (a já se s ním plně shoduji), krom zachování statu quo, jenž je, přiznejme si, trochu kočkopsem, si lze představit dvě možnosti vývoje této akce v následujících letech.

Tou první je návrat ke klasickému pojetí Hor jako lyžařského kurzu. Znamená to, pokračovat v soustředění se na výuku sjezdového lyžování a ideálně prohloubit instruktorské znalosti vedoucích tak, aby dokázali skutečně kvalitně rozvíjet lyžařské dovednosti každého účastníka. Rovněž to znamená, se ve větší míře navrátit i k výuce lyžování běžeckého – tedy nejet pouze na jeden výlet, ale skutečně intenzivně, minimálně dvakrát za týden, se na běžkách učit něco nového. Měl jsem pocit, že návratu k tomuto pojetí se dožadovali i někteří letošní účastníci, když si k mému překvapení stěžovali na to, že název akce již nenese sousloví „lyžařský kurz“, nýbrž „zimní tábor“ (mé překvapení nespočívalo v tom, že si stěžovali, ale v tom, že si této, z mého pohledu ryze formální změny, vůbec všimli). Byť jsem tuto změnu vnímal jako zcela nepodstatnou a učinil jsem ji proto bez konzultace s kýmkoli, asi za ní skutečně stála moje podvědomá vůle posunout akci směrem k druhé variantě – a sice k „zimnímu táboru“.

Pod tím si lze představit mnohé – Muff například popisoval zcela jiný obrázek takového tábora, než který vytanul na mysli mně – a všechny varianty jsou legitimní. Já se zde ovšem, když dovolíte, rozepíši o představě vlastní.

Pojďme se společně krátce zasnít. Představme si zasněžený svah v Krkonoších a na něm stojící osamocenou horskou boudu – roubenou chalupu, které se kouří z komína. Uvnitř se nachází předsíň, kde jsou vyskládány lyže, jedna velká světnice, jíž vévodí velká kachlová kamna, v patře pak dvě jednoduše zařízené, ale útulné místnosti na spaní. Na kamnech ve světnici stojí velký hrnec, v němž se ohřívá čaj, a v topeništi praská dřevo. Kolem masivních a dlouhých dřevěných stolů sedí skauti a skautky a každý se věnuje něčemu. Támhle si někdo čte, tuhle hraje skupinka dětí i vedoucích Bang!, támhle si čtyři skautky povídají. U pracovního stolu v rohu místnosti krájí služba cibuli a maso na večeři.

Už se stmívá. Skrz malá okénka proniká méně a méně světla. Je tedy třeba si rozsvítit. Zde ale nestačí jen cvaknout vypínačem. Je nutno zapálit svíčky a petrolejové lampy zavěšené u stropu. Jejich mihotavé světlo dodává dřevěné světnici útulnou atmosféru. Pokud někdo doteď zůstával nahoře, přichází dolů k ostatním a zapojuje se do hovorů nebo jen tiše poslouchá. A pak již se podává večeře. Služba každému nandává jeho příděl, a když již všichni sedí usazeni kolem stolu s kouřícími talíři před sebou, popřejí si dobrou chuť a pouštějí se do jídla. Poté, co služba umyje nádobí, je na večer přichystáno divadlo. Ti, kteří dnes nešli ven, secvičili pro ostatní krátkou hru o tom, „Kterak Mejdlo ke štěstí přišel.“

A co se dělá přes den? Chodí se na výpravy! A ty jsou různorodé. Párkrát se jede na běžkách – jednou směrem na východ, podruhé směrem na západ. Každá skupina prozkoumá okolí tak daleko, jak sama stačí, a má za úkol vždy přivést určitý artefakt z nejvzdálenějšího místa, na něž se dostala. Jednou se jde taky pěšky, nebo dokonce na sněžnicích – zdolávat vrcholy, které jsou pro ostatní obyčejné, pohodlné smrtelníky, po celou zimu nedostupné, nebo prozkoumávat zasněžená skalní města. Může to sice znamenat brodění se v mlze a vánici hlubokým sněhem. Ale nahoře také může nastat výstup nad mraky a rozhlédnutí se do kraje. Možná se jednou také vyrazí na lyže – na ty se ovšem musí chvíli šlapat, neboť nejbližší sjezdovka je odsud vzdálena dva kilometry.

Někdy se jen zůstává na chatě a v jejím okolí a věnuje se sáňkování, hrám a jiným zimním radovánkám na příkrém svahu, na němž chalupa stojí. Jeden z těchto dní rovněž stráví skupinka skautů a skautek hloubením záhrabu, ve kterém ti nejodvážnější z nich plánují přespat. Jiný den si zase jiná skupinka usmyslí postavit indiánskou saunu – a večer se po vysaunování vyválet ve sněhu.

Ale není to vše taková lebeda! Aby bylo na chatě teplo a dalo se vařit, musí se topit. A topí se dřevem, které se samo nenasbírá a nepřipraví – je tedy nutno štípat a doplňovat zásoby, které zde zanechaly výpravy před námi. Rovněž autem se sem nedá dojet – nejbližší protažená silnice se nachází čtyři kilometry cesty dolů. Vše je sem tedy třeba nanosit – a to hezky na zádech, v batozích. A nejen na začátku – když se v půlce Hor jede na nákup, tak zase – čtyři kilometry dolů k silnici, a pak, s těžkým batohem na zádech, zase zpátky k chatě. Nejeden skautík si určitě v těch chvílích bude říkat: „proč já jsem raději nejel s těmi rodiči do Rakouska. Teď mám všechno promočené, jsem utahaný, a pokud si nenanosím si vodu a nezatopím pod kotlem, tak se ani nevysprchuju.“ V tomhle se ale plete – zatímco on se dřel do kopce batohem plným potravin, vodu pro něj nanosili a pod kotlem zatopili jeho kamarádi, kteří zůstali na chalupě.

I večer se něco děje, byť málokdy jde o složité programy plné high-tech vymožeností. Jeden večer jsme svědky zmíněného divadelního představení a následně se bavíme improvizovanými scénkami secvičenými ve skupinkách na různá žertovná i vážnější témata. Další den si povídáme o běžkování – o tom, jak se správně maže, jaká je technika jízdy, a pro zájemce i, jak se na běžkách bruslí. Na další večer pozveme na čaj souseda z vedlejší chalupy, aby nám pověděl o tom, jaký je celoroční život v horách, a také aby povyprávěl nějakou z místních legend či pověstí. Další večer se skupinka skautů saunuje a ostatní hrají deskové hry. Někdy jen zpíváme za doprovodu kytary, jindy si vykládáme strašidelné historky.

Celý týden je prodchnut mírným nepohodlím. Ale také pospolitostí a osvobozujícím pocitem, že se nejen v létě, ale i v zimě dokážeme po celý týden o sebe postarat i v těch nejnehostinnějších podmínkách bez civilizačních výdobytků posledního století. Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Líbily by se vám takovéhle Hory? Mně moc.

Ale nebudu to já, kdo o nich bude příští rok rozhodovat. Pravděpodobnost, že se budu opět hlásit o to, abych je vedl, není velká.

Je to na vás. A jaké je uděláte, takové je budete mít.

Váš Me2d